Hrdinství, které nelze zpochybnit

ROZHOVOR s doc. Jaroslavem ŠTRAITEM

strait jaroslav wBlíží se sté výročí vzniku KSČ. Jednou z nejslavnějších period v existenci této strany byl boj proti fašismu. Dnes však můžeme číst mnohá zpochybňování role a postoje komunistů za války. Jste historik, co vy na to?
Začnu tím, že v říjnu 1937 bylo registrováno 52 760 členů KSČ. Konce války se nedožilo kolem 25 tisíc komunistů. Objektivní autoři i v polistopadových dobách ve velké většině tyto oběti nezpochybňují. Snad až na pár patolízalů nového režimu. Komunisté patřili od Španělska, prvních dnů po Mnichovu a březnové okupace vedle Obrany národa k statečnému a nejlépe organizovanému článku odboje a odpůrcům německého fašismu. I proto je najdeme mezi obránci Madridu, za dráty německých koncentračních táborů, na západních i východních frontách války, v partyzánských oddílech slovenských a moravských hor, továrnách, vozovnách… Vedli si vždy statečně.


Kritici hovoří o tom, že poslouchali jen pokyny z Moskvy. Je to tak?
To snad šlo bez problémů v mírových časech. Po březnu 1939 existovalo jen omezené radiové spojení s Moskvou, čas od času mohlo I. ilegální vedení KSČ získat časopis Kominterny »Die Welt«, především však museli spoléhat sami na sebe. Reagovali na pokyny Kominterny, ale šli vlastní cestou.
Za druhé: Jedno je jisté, komunisté nečekali na zastavení činnosti KSČ 20. října 1938 pasivně. Měli své zkušenosti z ilegální práce za první republiky v letech 1933 a 1934, kdy vrcholila perzekuce KSČ. Stranickou práci v základních organizacích se podařilo úspěšně převést na systém osobní agitace a na instruktory. Nešlo o jednoduchou dobu: obtížně se vysvětloval mnichovský kolaps, rezignace a odjezd prezidenta E. Beneše a později, na podzim 1939, německo-sovětský pakt. Ze vzpomínek mého dědy, rakousko-uherského vojáka, vím, že hodně sázel na sílu Francie, kvalitu a přesnost dělostřelectva. Bohužel, to platilo jen o Velké válce. Dvacet let pacifismu a nakonec usmiřování Hitlera udělalo své.
Za třetí: Mám poměrně dobře zmapovanou situaci na Jičínsku. Stejný postup byl uplatněn v celé zemi. Okresní úřad v Jičíně počátkem roku 1939 vydal důvěrný ferman všem četnickým stanicím, aby provedly domovní prohlídky u bývalých funkcionářů KSČ, kteří pracují mezi členy Národní strany práce (strana existovala mezi prosincem 1938 a březnem 1939). Četníci měli věnovat »péči« Aloisu Orthovi ze Sobotky, Jaroslavu Seibertovi z Hubálova, Ladislavu Pourovi z Vitíněvsi, atd. Úlovek u několika desítek bývalých členů KSČ byl bídný. U Augustina Svobody, krejčovského mistra, našli 51 dkg brožurek. Zmíněnému Aloisu Orthovi zabavili legitimaci KSČ jeho i manželky.
Za čtvrté: Německé vojsko přijíždělo do Jičína ve večerních hodinách 15. března 1939. Druhý den navštívily okresní úřad orgány německé kriminální policie, dostaly kanceláře a vztah probíhal »ve vzájemném porozumění« (sic).
Čeští četníci začali masivně zatýkat. Seznamy zatčených přebíral na okresním úřadu v Jičíně SS-Obersturmführer Thess Burnfeid, pozdější vedoucí služebny gestapa v Jičíně.

Neotřáslo komunisty toto masivní zatýkání?
Nikoli, i když bylo zatčeno 6400 osob (3251 postupně propuštěno). Akce dostala název Mříže (Aktion Gitter). Bude vždy hanbou prvorepublikové policie a úřadů, že již po Mnichovu vytvářely seznamy politických odpůrců, především komunistů, a podle nich po 15. březnu 1939 zatýkaly. Vše stačilo doplnit o německé emigranty z pohraničí a židy. V kritické době nařídila vláda druhé republiky 13. února 1939 razii proti KSČ.
Zase příklad z Jičínska, tedy přímo z Jičína, Nové Paky a Hořic. Četníci zde předali seznam mužů ročníku 1910 až 1919 z tzv. mobilizačních knih. Získali přehled všech, kteří prošli vojenskou základní službou. Gestapo dostalo šifrovací klíče státní správy a seznamy komunistů. Nikdo z českých úředníků si nedovolil zničit ani jediný papír.
Zcela bezprecedentní bylo vydání zpravodajských materiálů Němcům z ministerstva, které tehdy v druhé republice řídil Hugo Vavrečka, děd pozdějšího disidenta a popřevratového prezidenta Václava Havla. Mimo jiné podle těchto dokumentů probíhalo i zatýkání německých emigrantů – spolupracovníků čs. rozvědky. Naše tajná služba vydala a zveřejnila zpravodajské materiály i později. I proto je kredit tajných služeb a jejich představitelů historicky nízký.

Přišla okupace. Co dál?
Mezi prosincem 1938 a únorem 1941 organizovalo zápas s nacismem I. ilegální vedení KSČ. Ústřední vedení tvořili Emanuel Klíma, Eduard Urx, Jan Zika a Viktor Synek. Krajům pomáhala první garnitura obětavých instruktorů. Proti odboji, nejen komunistickému, bylo nasazeno přes 5000 zkušených policistů, které nakomandovali z »Říše«. Hojně jim však pomáhali sudetští Němci – jako tlumočníci, informátoři a pomocný personál. »Úředníci« gestapa měli své letité zkušenosti s Německou komunistickou stranou. Komunisté brzy zjistili, že systém »ilegálních trojek«, »pětek« a jakékoliv formální struktury gestapo dobře zná. Také získali první zkušenosti s krutými výslechy, které ani náhodou nešly srovnávat s počínáním prvorepublikových četníků a policistů. Heslem se tehdy stalo – vydržet nejméně 24 hodin, aby se další soudruzi mohli ukrýt. Ilegální struktura vojenské organizace Obrany národa složená především z důstojníků a vojáků v záloze utrpěla ztráty především proto, že vše psala a ukrývala.

A co stranický tisk?
Počátkem srpna 1939 vyšlo první číslo ilegálního Rudého práva, které vycházelo prakticky po celou válku. Tiskoviny vydávala i řada krajských vedení. V Hradci Králové se této nesnadné role ujal prof. Jiří Purkyně. Vydávání »Činu« ho stálo v Mnichově život. Gestapu se podařilo proniknout do ilegální struktury KSČ až v únoru 1941. Řada spolupracovníků I. ilegálního vedení KSČ se podílela na organizování II. ilegálního vedení KSČ a vydávání tiskovin. Při obnovování stranických sktruktur sehrál významnou úlohu Komunistický svaz mladé generace a družstevní organizace Včela. Významně pomohli i španělští interbrigadisté, kteří se v té době vraceli různými cestami ze španělské a francouzské internace. V čele II. ilegálního vedení KSČ stál Jan Zika.
Vstupem Sovětského svazu do války definitivně skončily polemiky o charakteru války. Na přelomu června a července 1941 doplnil II. ilegální vedení významný komunistický intelektuál Julius Fučík. Trapné popřevratové diskuse po roce 1989 o něm a jeho roli v odboji snadno a jednoznačně rozptýlili historikové. Vznikl i Národní revoluční výbor inteligence v čele s MUDr. Vladislavem Vančurou blízký KSČ. Stále je co zkoumat! Nedávno se pokusil spisovatel Marek Toman rehabilitovat úlohu interbrigadisty Jaroslava Klecana. Kdoví?

První výsadky ze Sovětského svazu byly prý zaznamenány už v roce 1941. Je to pravda?
Ano. Bylo to již 30. srpna 1941 a další 2. září 1941. Šlo ve velké většině o členy KSČ. O výsadcích ze západu se píše velmi často. O »východu« mistrovsky a důkladně napsal autor literatury faktu Jiří Šolc v knize z roku 2003 Za frontou na východě. Zdokumentoval 136 parašutistických skupin.

Došlo ke zvýšení aktivity komunistického odporu po přepadení Sovětského svazu?
Komunistický ilegální odpor postupně skutečně narůstal, a to zvláště do roku 1942, kdy v protektorátu vládl R. Heydrich. K potlačení rezistence používali nacisté drakonických trestů. Odbojáři, nejen komunisté, věděli, že jde o krk. Nacistům se nepodařilo omezit ani sabotáže. Doslova továrním způsobem vyráběla skupina Komunistického svazu mladé generace nálože a destrukční předměty. Vedoucí této rozsáhlé skupiny Oldřich Štancl, Jiří Stricker, ing. Otakar Runa, Emil Koberle a Bohumil Kuchař byli za prvního stanného práva popraveni. Nacisté potřebovali zvlášť po napadení SSSR v protektorátě klid. Stal se bohužel »zbrojnicí« pro wehrmacht.
Druhé ilegální vedení KSČ bylo postupně do června 1942 zatčeno. Přečkal jen zkušený odbojový pracovník Josef Molák, který již v druhé polovině roku 1942 vytvořil III. ilegální vedení, které řídilo stranu až do srpna 1944. Je až neuvěřitelné, že se nepodařilo komunistický odboj zdecimovat ani v tzv. heydrichiádě. Z nových tváří se objevuje Karel Aksamit, Václav Kůrka, Josef Špic a Antonín Vidím. Nemusíme snad ani připomínat, že velkou vzpruhou byla porážka Němců a jejich satelitů u Stalingradu. »Spojenci« Německa postupně střízlivěli. Nacisté v protektorátu běsnili. V berlínském sportovním paláci, za velikého jásotu speciálně vybraného publika, vyhlásil 18. února 1943 ministr propagandy J. Goebbels »totální válku za konečné vítězství«. Jen na jaře 1943 bylo zatčeno za ilegální činnost v KSČ 1400 osob. »Lepší« variantou byl koncentrační tábor, horší gilotina, dokonce doma na Pankráci.
Pokud si pamatuji, někdy v té době moskevské vedení KSČ doporučilo ilegálním organizacím zaměřit se zvláště na partyzánský odboj. Podařilo se prosadit ono zaměření anebo vše bylo »dílem náhody«?
V březnu 1943 skutečně poslalo do protektorátu Rudolfa Vetišku, Rudolfa Peschela a Rudolfa Procházku. Dne 11. července 1943 na chatě Port Igarka u Březové na Berounsku se proto konalo zasedání III. ilegálního vedení KSČ za účasti R. Vetišky. Mezi důležité závěry patřilo zakládání partyzánských a bojových družin. V Čechách nešlo organizovat rozsáhlý partyzánský boj, pohraniční hory nám po Mnichovu od roku 1938 nepatřily. S velkou podporou obyvatelstva se podařilo vytvářet lesní skupiny v Brdech, na Českomoravské vrchovině a na severu Moravy. Jedna specifika se ale našla i pro »kraj«. Přes den práce v továrně, ve večerních hodinách škodit okupantům.
Do podzimu roku 1944 však gestapo rozbilo i III. ilegální vedení KSČ. Většina tehdejších komunistů umírala se zbraní v ruce. Statečného Josefa Moláka zastřelili v Berouně 18. srpna. Nedal se. Čtvrté prozatímní ilegální ústřední vedení KSČ se formovalo z iniciativy jednotlivých, převážně pražských stranických organizací. V čele stáli Josef Smrkovský, Jiří Hájek, tisk a agitaci vedl Vladimír Koucký, který redigoval zároveň Rudé právo. Spojení s nekomunistickými organizacemi koordinoval Lumír Čivrný. Tehdy bylo hlavním cílem vytvoření široké protinacistické fronty. Došlo k jednání s Radou tří (R3), ilegálním revolučním odborovým hnutím, Národním výborem mládeže. Koncem ledna 1945 napomohli vytvoření České národní rady.

Konec války se blížil, i vytvoření ČNR o tom svědčí. A nacisté?
Nacistické potlačovatelské složky fungovaly jako namazaný stroj prakticky do posledních dnů války. Ještě v březnu 1945 podnikli jedno velké zatýkání a dne 2. května 1945 došlo ve věznici pražského gestapa v Malé pevnosti v Terezíně k posledním popravám. Pouhé dva dny před předáním Terezína Mezinárodnímu červenému kříži. V té době kapitulovaly zbytky německé posádky v Berlíně. Sovětská armáda osvobodila Uherské Hradiště, Valašské Klobouky, Luhačovice a Napajedla a postupovala ke Karviné, Třinci a Těšínu. Povstání českého lidu bouřilo na Nymbursku a Semilsku. V takové atmosféře bylo popraveno 51 osob. Iniciátorem byl K. H. Frank. Na celé události je závažný především fakt, že v poslední chvíli nacisté popravili až na jedinou výjimku významné ilegální pracovníky, mladé funkcionáře Předvoje a další nesmiřitelné odpůrce fašismu. Ne nahodile vše vybírali úředníci na pražském gestapu.

Dosud jsme mluvili jen o »vnitřním odboji«. Nezůstává, dokonce v literatuře, poněkud opomíjen odboj zahraniční a úloha komunistů v něm?
Opravdu, byli bychom nespravedliví, kdybychom nevzpomněli na komunisty na všech bojištích druhé světové války. I když i v průběhu války docházelo k tříbení názorů na poválečné uspořádání nové republiky, šlo o lidi statečné. Nikdy se nestalo, že by odmítli bojovat za svobodu Československa. Říká se, že výjimka potvrzuje pravidlo – učinil tak jeden mnohomluvný polistopadový ministr kultury. V roce 1939 v Anglii odmítl vstoupit do československé jednotky. To na rozdíl třeba od profesora Procházky, dr. Vrbenského, Víta Nejedlého a stovek dalších.

Jaroslav KOJZAR

halo noviny banner
skola2 175 x